Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Míchání sterilních mainstreamových klišé do hardcoru jsem vždy snášel s velkým ošíváním a nejinak je tomu i zde. Jedna z kapel, díky níž se v poslední pětiletce pojem post-hardcore stal subžánrem, pro který jsou typické přeslazené vypulírované melodické nápěvy a hudební výpůjčky z metalcorového trendu, jímž sekundují dětské brnkačky, které produkují většinou hezcí upravení hoši stylotvorně oděni tak, že by rovnou mohli vyrazit na módní molo. Tato nová generace post-hardcoru je důvodem proč se mrtvoly AT THE DRIVE IN a FUGAZI ve svých hrobech musí neustále nervózně vrtět.
Ani nová deska WE CAME AS ROMANS se nevyhýbá nově definovaným žánrovým klišé, které předkládá v technicky krásném, ale velmi umělém neosobním balení. Autotunem přehnaný melodický hlas dívčího idola Kyla začne vadit v uších jako první, hned v zápětí je následován přehlídkou metalcorových zasekávaček a stopek, které v dnešní době zní obehraněji než strojová kolovrátkovitost každé nové desky AC/DC. Něžně podmáznout lehkou elektrikou, pro tvrďáky vhodně usadit silový řvaný vokál a máme tu výsledný produkt. Ano produkt je to správné slovo. Postrádám jakoukoliv formu upřímnosti ve sdělení tohoto aktuálního počinu této detroitské formace. Celý materiál včetně okolního mediálního kolotoče nejvíce připomíná vyumělkovaný boyband, jemuž jeho hitovky vymýšlí zkušený producent tak, aby WE CAME AS ROMANS dokázali oblbnout šestnáctiletá děcka hrající si na hardcore scénu.
3,5 / 10
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
